Celá plocha olšiny je tvořena vyvýšeninami a vodou zaplavenými sníženinami. Proto tu na jednom stanovišti mohou vedle sebe růst druhy s různými nároky na zaplavení půdy. Jde o živinami bohaté stanoviště – daří se zde kopřivám.

Olše doprovázejí mokřadní druhy jako sasanka hajní, blatouch bahenní, tužebník jilmový a další. Zvláště významné druhy místní olšiny jsou bazanovec kytkokvětý a velmi jedovatá rostlina s charakteristickým kořenem rozpuk jízlivý.

Pokud bychom olšinu ponechali svému vlastnímu vývoji, pravděpodobně bychom se nedočkali konečného vývojového stadia (tzv. klimaxu). Střídala by se pouze dvě stadia – stadium olšiny a stadium ostřicového porostu.  

Olšiny po určité době začínají strádat a stromy hynou. Důvodů je více, například světlomilnost olšin. Zvyšující se vrstva opadaných listů zabraňuje přístupu vzduchu, kořeny těžkých stromů se boří do bahna, … Nastupuje stadium mokřadu s ostřicovými porosty, na který po určité době začnou opět nalétávat tzv. pionýrské dřeviny – vrby, břízy, olše

 

Olše Lepkavá

Olše jsou stromy, které bez problémů snáší vysokou hladinu spodní vody. S nedostatkem kyslíku v půdě se vyrovnávají několika způsoby:

Dva druhy kořenů:

 

1) Silné, málo větvené a hluboké – mohou sahat až pod hladinu podzemní vody. Pevně drží strom v zemi a zároveň čerpají v době sucha vodu hluboko ze země.

2) Tenké a bohatě větvené – rostou u povrchu. Ty se specializují na příjem živin. Žijí společně s houbovými vlákny (tzv. mykorrhiza).

 

Aerenchym:

 

Pletiva, kterými mokřadní rostliny dopravují vzduch k zaplaveným kořenům.

Mykorrhiza:

 

Soužití mezi houbami a kořeny vyšších rostlin. Houbová vlákna obalují povrch kořínků. Zvětšují tak aktivní povrch kořene pro příjem vody, živin a minerálních látek, vzniká bohaté kořenové vlášení načervenalé barvy. Houba získává od rostliny cukry – zdroj energie a jiné, např. růstové látky. Vlákna houby mohou i nemusí pronikat do buněk hostitelské rostliny. Obě možnosti nacházíme u kořenů olše.

    Soužití s aktinomycetou frankií – speciální mykorrhiza, u nás známá pouze u olše. Frankia je složka půdní mikroflóry. Olše při kontaktu s ní vytváří hlízky (až několik cm průměr), které frankia prorůstá. Soužití umožňuje olši vázání velkého množství vzdušného dusíku (až 300 kg/ha za rok). Padání olšových listů obohacuje následně dusíkem půdu. 

     Využívání olše člověkem

    Oranžové dřevo olší dobře odolává vlhku. Proto se už v dávných dobách využívalo k výrobě dřeváků a kuchyňského nádobí. Tmavá kůra sloužila k vydělávání kůží. Dnes se používá k výrobě nábytku, uzení masa a jako kvalitní palivové dříví.

    Olše byla považována za strom čarodějnic s ohnivými vlasy v barvě olšového dřeva. Měla sloužit za příbytek i jiným nadpřirozeným bytostem. Germáni věřili, že první žena vznikla z olše a muž z jasanu (olše a jasan se společně vyskytují v lužních lesích!). V Keltské mytologii je olše zase spojována s bohem Esuem – pánem nad životem a smrtí, bohem války a vládcem větru.